Uměli byste si představit, že váš mobil zůstane nabitý po celých 28 000 let? Přesně s tímto nápadem přichází inovativní kalifornská společnost NDB. Ta chce přetvořit vyhořelé palivo z jaderných elektráren na baterie — a nejen běžné tužkové články se díky tomu mohou stát úplně jinou kategorií elektroniky.

Typické tužkové baterie, ale možná i budoucnost uchovávání energie. Foto: Pixabay & Pexels

Co přesně NDB navrhuje a proč je to zajímavé?

Pokud jste v posledních letech sledovali vývoj baterií, určitě jste zachytili lavinu „revolučních“ objevů: každou chvíli někdo slibuje větší kapacitu, menší velikost nebo méně škodlivé materiály. Upřímně — málokdy to skončí v regálech obchodů u nás v Česku. Projekt od NDB je však unikátní v tom, že pracuje s jaderným materiálem, kterého už máme na světě opravdu hodně.

Vyhořelé jaderné palivo dnes končí hluboko pod zemí ve speciálních úložištích — je složité, nebezpečné a dodnes nevyužité. Jenže právě tento „odpad“ teď chce NDB využít pro výrobu superdlouhých baterií. A musím říct, že z hlediska vědeckého i ekologického je to tak trošku gamechanger (promiňte mi ten výraz, ale přesně sedí).

Jak funguje baterie z jaderného odpadu?

Hlavním tahákem je zde grafit, nasycený radioaktivním uhlíkem C-14 z jaderných bloků. Ten se speciálním procesem očistí a využije k výrobě diamantů. Právě diamantové vrstvy — včetně další vrstvy z bezpečného izotopu C-12 — izolují radioaktivitu a zajišťují stabilitu článku.

Výsledkem je klasický tvar (klidně AA nebo AAA), který by měl být plně bezpečný pro okolí. Podle návrhu vydrží taková baterie dodávat energii desítky tisíc let bez sebemenší nutnosti nabíjet. V reálu byste ji teoreticky použili třeba v domácím zařízení v Praze a o její životnost se nemuseli nikdy starat.

Co by taková technologie skutečně přinesla?

• Recyklace jaderného odpadu — už žádné stamiliony na podzemní sklady.
• Prakticky nekonečné baterie — konec vyhazování a recyklace běžných článků.
• Menší závislost na fosilních palivech — pokud se takové články rozšíří do dopravy a průmyslu, emise půjdou strmě dolů.

Když jsem se na téma poprvé zaměřil, říkal jsem si, že to zní skoro příliš dobře, abych tomu hned věřil. Jenže podobný projekt už několik let zkoumají i na University of Bristol ve Velké Británii. Zdá se, že technologie má reálný základ a není to jen další startupová bublina.

Co je třeba ještě dořešit? Hlavně bezpečnost

Bez debat: otázka bezpečnosti zůstává klíčová. Vyhořelé jaderné palivo je stále extrémně hlídaná komodita (v Česku funguje třeba Správa úložišť radioaktivních odpadů a já osobně tipuju, že by jednotlivé motouzy pro schválení vedly opravdu dlouho). Zatím není jasné, jak by distribuce probíhala, ani jestli by soukromé firmy jako NDB dostaly šanci tímto způsobem k radioaktivnímu materiálu vůbec přistupovat.

A i když má NDB velké ambice, do finální podoby spotřebitelských produktů je ještě pořádný kus cesty — předpisy, testování, veřejné přijetí. To všechno hraje roli.

Vyplatí se to sledovat nebo to berete s rezervou?

Samozřejmě, že v realitě roku 2025 se taková baterie v Datartu nebo v malých elektroprodejnách v Brně/Plzni nekoupí. Ale už jen to, že tématem se seriózně zabývají i univerzity i zavedené firmy, posouvá vývoj technologií zase o kus dál. Klidně může být, že za pár let budete na svůj klíčový přístroj hledat místo pro něco, co vydrží déle než rodinný dům.

A pokud si chcete v hospodě sázet na to, kdy si podobnou baterii poprvé pořídíte — řekl bych, že 2035 je střízlivé minimum.