V 70. letech minulého století koupily tisíce lidí po celém Švédsku (a nejen tam) speciální sady porcelánu v naději, že jejich hodnota poroste. Rok 2025 – a realita je krutá: většina těchto talířů a mís, které často sbíráme nebo dědíme, je dnes prakticky bezcenná.
Kouzlo sběratelských talířů – a proč vyprchalo
Možná si vzpomínáte – každý druhý obývák měl na zdi starý sběratelský talíř, nebo jich bylo plné skříně a krabice. U nás v Česku jsem pár takových napočítal na každé chalupě mezi suvenýry z NDR a hrníčky z porcelánky v Dubí. Výrobci slibovali, že z těchto generacemi předávaných talířů budou jednou poklady. Některé motivy byly přímo legendární – třeba severské pohádky Selmy Lagerlöfové, Carl Larsson nebo obrazy Jenny Nyström. Stylově převládala modro-bílá, ale nechyběly ani motivy královské rodiny. Tradice „vánočních“ talířů začala už 1895 v dánské fabrice Bing & Grøndahl a dostala se i k nám skrze katalogy i TV reklamy. Rörstrand, Gustavsberg a další značky útočily na city i peněženky.
- Vrcholem zájmu byly 70.–90. léta
- Talíř si mohl objednat prakticky každý přes týdenní časopisy nebo přímo z katalogu
- Někteří lidé sbírali celé sady tři desetiletí
Dnes? Sběratelský propadák
Investice tehdy vypadala lákavě. Ale dnes na Aukru nebo v kamenných antikvariátech najdete doslova stovky inzerátů – ceny často ani nedosahují ceny obědového menu v Lokálu. Například celá série vánočních talířů od švédského designéra Gunnara Nylunda se prodává po pěti až deseti korunách za kus.
„Jsou hezké tak na střelbu na terč, ale absolutně neprodejné,“ vtipkuje jeden z dražitelů na Facebooku. A není daleko od pravdy.
Proč sběratelské porcelánové talíře klesly na dno
Najdete stovky nabídek na českých aukčních a bazarových serverech. Na sběratelských fórech koluje stejná hořká zkušenost: krásné sliby od výrobců, ale žádná poptávka dnes. Pokud vám někdo v rodině tvrdil, že „tohle jednou zbohatneš, vnučko“, realita vás patrně nepříjemně překvapila. Pokud si pamatujete heslo, že „co je vyrobené za účelem sbírání, většinou na hodnotě nezíská“ – tady platí víc než kde jinde.
- Unikáty bývají výjimkou (omezené série, raritní motivy)
- Masová produkce znamená, že všichni mají to samé
- Nová generace dává přednost minimalistickému designu značky jako Villeroy & Boch nebo IKEA
Stojí za to sbírat dál?
Mám kamaráda, který po babičce zdědil celou soupravu „sběratelských“ talířů – stejně jako mnoho lidí v Česku. Nesbírejte je kvůli zbohatnutí, spíš pro vzpomínky. Pár hezkých kousků se hodí na retro výzdobu, ale raději si je nechte na památku. Z hlediska investice dávají větší šanci ručně malované porcelánové kousky nebo originální práce malých českých ateliérů – nejsou tak rozšířené a nadšenci po nich stále pokukují.
důvod, proč jsou tato „investiční“ porcelánová dílka dnes bezcenná, je prostý – byly vyráběny příliš hromadně a každý čekal, že právě jeho série bude jackpot. Většina teď spíš zapadne do anonymních krabic nebo skončí v sekci „20 Kč všechno“ na blešáku na Kolbence.
Rada na závěr
Pokud máte doma skleněné figurky, porcelánové talíře s čísly edice nebo staré hrnky s obrázky slavných českých malířů, zkuste je nejdříve nabídnout ve sběratelských skupinách – ale nepřehánějte to s očekáváním. Hodnota většiny těchto masově vyráběných kousků je dnes hlavně v osobních vzpomínkách.
A pokud přece jen najdete zastrčený kus od Rosenthalu s unikátním číslem série – možná narazíte na sběratele, který by dal víc. Jinak ale – investice do starého talíře je sázka na nostalgii, ne na zhodnocení peněz… To nám v Česku nemusí nikdo dlouze vysvětlovat.
