Před dvěma tisíci lety lidé považovali Zemi za plochou. Dnes s obrázky pořízenými z vesmíru můžeme tvrdit, že její tvar je podobný kouli. Nicméně, kolem 1500 let před naším letopočtem žil Aristoteles, který popřel myšlenku ploché Země a prohlásil, že má kulatý tvar. Jak tedy přišel na tento závěr, zatímco stál na zemské ploše?

Navzdory tomu, že krajina před námi obsahuje kopce a údolí, hladina vody v jezerech a rybnících je rovná. Takže lidé měli za to, že Země je v podstatě plochá, a že kopce a údolí vznikají v důsledku nerovností této plochy. V zemích jako je Řecko se věřilo, že slunce vychází na východní straně ploché Země, poté cestuje nad hlavou a nakonec zapadá na západní straně. Na vrcholu ploché Země, podobné kulaté desce, považovali lidé nebe za něco, co je jako poklička.

Podle indických mytologií je uprostřed této kulaté ploché Země obrovská hora Meru. Slunce obíhá kolem této hory. Když je slunce na jedné straně hory, je na této straně den, zatímco na druhé straně hory je noc, protože tam je tma.

Na noční obloze se nachází Polárka. I když se pohybujeme od Kanyakumari na jihu Indie až po Kašmír na severu, ta hvězda je viditelná pouze na severním nebi. Ostatní hvězdy vycházejí na východě, stoupají jako slunce a poté zapadají na západě. Ale tato hvězda, podobně jako osa vozu, zůstává na stejném místě na obloze.

Pokud se zahledíme na tuto hvězdu, získáme několik informací. Když se na tuto hvězdu díváme ze severního směru, z Kanyakumari to vidíme z přibližně 8 stupňů nad horizontem. Když se ale díváme z Ujjain, na sever od Kanyakumari, vidíme ji přibližně ve výšce 23,18 stupně. Je zajímavé, že i když se podíváme na Anuradhapura na východ od Kanyakumari, nevidíme žádnou změnu; Polárka je tam stále na stejné výšce 8 stupňů. Totéž platí i při prohlídce ostrovů Lakshadweep na západě, kde ji vidíme také ve výšce 8 stupňů.

Pokud se ovšem vydáme přímo na jih do moře, úhel Polárky klesá. Když to shrneme, pohybem na severovýchod nebo jihozápad z určitého místa, nezaznamenáme žádné změny v poloze Polárky. Avšak cestováním na sever se úhel zvyšuje, zatímco na jih se snižuje.

Pokud by byla Země plochá, nebylo by možné, aby se to takto dělo. Tento jev je možný pouze, pokud je Země kulatá. Na základě těchto pozorování přišel Aristoteles k závěru, že Země má kulatý tvar. Navíc zjistil, že při vzdálenosti 9,17 ‚yojanas‘ (stará indická míra vzdálenosti) na sever, úhel Polárky stoupá o 1 stupeň. Míra ‚yojana‘ podobná mílím nebo kilometrům je prastará indická jednotka, přičemž průměrný výška člověka byla zaznamenána jako 8 tisíc krát více než jedna ‚yojana‘. Aristoteles, v Řecku, identifikoval tvar Země jiným způsobem.

Při sledování lodí na velkou vzdálenost od pobřeží, při odchodu od horizontu, je jejich tvar postupně méně viditelný, a jak se dostávají k horizontu, nejprve mizí základna; pak se postupně ztrácí i střední část, a nakonec zmizí celá loď z dohledu.

Kdyby byla Země plochá, loď na moři by měla stále sice menší tvar, ale její celá struktura by byla viditelná. Avšak pokud je Země kulatá, s odchodem lodě od pobřeží nejprve zmizí její základna, pak střed a nakonec vrchol; celá loď by pak byla mimo zorné pole. Tento jev vedl Aristotela k závěru o kulatosti Země.