Nová studie naznačuje, že spojení mezi Evropou a Afrikou může být obnoveno, což by změnilo globální mapu oceánů. Uvádíme důvody a časové rámce předložené vědci, proč se Středozemní moře má trvale stát uzavřeným mořem.

Čerstvá studie publikovaná v časopise Geology vyvolala velké vzrušení mezi geology a výzkumníky: podle jejich modelů subdukční zóna pod Gibraltarským průlivem není „mrtvá“, jak se mnozí domnívali, ale bude se rozšiřovat směrem k Atlantskému oceánu, což by mohlo učinit průchod mezi Evropou a Afrikou neexistujícím.

Oceán, který nebude trvat navždy

Ačkoli se oceány zdají být trvalé, tectonické desky pokračují v pohybu. Tyto velké vodní masy vznikají, rozšiřují se a nakonec se zavírají – jak tomu bylo v minulosti s Tethys – prostřednictvím cyklu Wilson, který nakonec ovlivní i Atlantik.

Tato nová studie vedená geology z Universit Lisbon (Portugalsko) a Johannes Gutenberg v Mohuči (Německo) naznačuje, že subdukce – potápění jedné tectonické desky pod druhou – která nyní probíhá v západním Středomoří, pod Gibraltarským průlivem, se přesune k Atlantiku.

V důsledku toho by tato „subdukční invaze“ mohla vytvořit atlantský subdukční systém, podobný nejaktivnější vlastní subdukční zóně v Tichém oceánu, známé jako „ohnivý kruh“.

Co znamená „zmizení“ Gibraltaru?

Jak k tomu dojde? Tectonické desky – africká deska a euroasijská deska – by se nadále sbíhaly, až by oceánská litosféra Atlantského oceánu klesla pod sousední desku, což by vedlo k vyvýšení země a efektivnímu uzavření vodního průchodu.

To znamená, že Evropa a Afrika se znovu spojí souš, což se již stalo během messiniánské krize před přibližně 5,9 miliony let.

Tehdy Středozemní moře zcela vyschlo v důsledku uzavření Gibraltarského průlivu, což vytvářelo pevninskou most mezi Afrikou a Evropou, který trval přibližně 600 000 let a umožnil africké fauně přesunout se do Evropy.

Podle výzkumníků však tato změna nebude okamžitá: odhadují, že počáteční fáze migrace začne přibližně za 20 milionů let, což je v geologickém měřítku považováno za „brzké“. Po tomto relativně pomalém období by se postup subdukce v Atlantiku mohl zrychlit.

Od klidu k tektonickému bouři

Pro mnohé odborníky byla Gibraltarská zóna považována za nečinnou nebo prakticky neaktivní, neboť její tektonický pokrok výrazně zpomalil v uplynulých milionech let.

Nicméně nový 3D model vytvořený pro tuto studii, podporovaný moderními výpočetními schopnostmi a současnými geodynamickými daty, naznačuje, že tato stagnace je pouze fází „nečinnosti“ před jejím opětovným zahájením.

Kromě toho odborníci varují, že pokračování subdukce může mít hluboké důsledky: vytvoření atlantského „ohnivého kruhu“ s nárůstem seismické a vulkanické aktivity v současných klidných oblastech.

Je také důležité poznamenat, že tato predikce je založena na výpočetních modelech, které, ačkoli sofistikované a podložené desetiletími dat, stále obsahují nejistoty. Koneckonců, dynamika Země je složitá a existuje mnoho faktorů, které mohou změnit rychlost nebo podobu subdukce.

Proč je důležité, že by se to mohlo stát za miliony let?

Ačkoli se může zdát šokující mluvit o „zmizení“ Gibraltarského průlivu a o spojení mezi Evropou a Afrikou, je důležité si uvědomit, že tyto změny probíhají v časových měřítkách tak dlouhých, že žádná známá civilizace je nikdy nebude moci zažít. Na druhou stranu, proces, o kterém hovoříme, je v geologickém měřítku krátkodobý.

Přestože porozumění těmto procesům nám pomáhá uvědomit si, že Země je živá planeta, která neustále se mění. Mapy, které dnes považujeme za neměnné, jsou pouze fotografiemi jednoho okamžiku v obrovské geologické historii. Hory, kontinenty, oceány a dokonce i tvar moří se neustále mění.

Proto tato studie nemá za cíl vyvolat paniku, ale spíše rozšířit naši perspektivu: žijeme na planetě v pohybu, kde geologický čas určuje rytmus proměn, které formují celé kontinenty. Pochopení této skutečnosti nás spojuje s dlouhou historií Země a s naším postavením jako pozorovatelů světa, který se nikdy nezastaví v měnění.

Reference: Gibraltarská subdukční zóna vstupuje do Atlantiku. João C. Duarte, Nicolás Riel, Filipe M. Rosas, Antón Popov, Christian Schuler a Boris JP Kaus. Geologie (2024) 52 (5): 331–335. https://doi.org/10.1130/G51654.1