Nová studie naznačuje, že největší měsíc planety Saturn, Titan, možná neobsahuje obrovský vodní oceán pod svým ledovým pláštěm, jak se vědci domnívali po mnohá léta. Místo toho se jeho nitro jeví jako složitější a chladnější, pravděpodobně složené z hustých vrstev ledu proložených semi-tekutými bahenními oblastmi a omezenými částmi roztavené vody blízko jeho kamenného jádra.

Studie, publikovaná 17. prosince v časopise „Nature“, se opírá o důkladnou analýzu dat shromážděných během mise Cassini americké agentury NASA před více než deseti lety.

Výsledky ukazují, že interpretace existence otevřeného oceánu kapalné vody pod povrchem Titanu zcela nesplňuje fyzikální vlastnosti odhalené měření, což přimělo vědce navrhnout nový model, který je více bahnitý a méně tekutý.

Od globálního oceánu k bahenním vrstvám

Spoluautor studie Baptiste Gurnot, asistent profesora geologie a vesmírných věd na Washingtonské univerzitě, uvádí, že nové zkoumané prostředí spíše připomíná arktické prostředí na Zemi než otevřené oceány, které známe.

Gurnot v prohlášení pro Al Jazeera řekl: „Místo širokého oceánu, jako jsou oceány na Zemi, jsme pravděpodobně svědky něčeho, co se blíží hustému mořskému ledu nebo podzemním vodním vrstvám, což ovlivňuje typ možného života v těchto oblastech, stejně jako dostupnost živin a energie.“

Historie výzkumu Titanu

V roce 2008 vědci zvažovali možnost existence obrovského vodního oceánu pod ledovým povrchem Titanu poté, co si všimli, že měsíc se při svém oválném oběhu kolem Saturnu rozšiřuje a stahuje.

Toto zdeformování bylo interpretováno jako důkaz existence kapalné vrstvy, která umožňuje ledovému plášti být pružným. Nicméně, když vědci znovu sestavili vnitřní modely Titanu, které předpokládaly existenci globálního oceánu, zjistili, že výsledky nejsou v souladu se zaznamenanými daty, což vedlo k revizi hypotézy pomocí přesnějších analytických nástrojů.

Důležitost časového faktoru

Nové analýzy přidaly prvek času: vědci si všimli, že změna tvaru Titanu nenastává okamžitě s maximálním gravitačním tahem Saturnu, ale zpožďuje se přibližně o 15 hodin.

Toto zpoždění naznačuje, že materiál uvnitř není zcela tekutý, ale spíše viskózní, stejně jako vyžaduje větší energii k pohybu medu než k pohybu vody.

Gurnot říká: „Míra deformace závisí na vnitřní struktuře Titanu. Pokud by existoval hluboký oceán, byla by kůra více pružná. Pokud by však byla zcela zmrzlá, pak by se deformovala jen minimálně. Starší data byla v souladu s myšlenkou oceánu, ale nyní víme, že příběh je komplikovanější.“

Zásadní důkazy: ztráta energie

Vědci dále objasnili, že množství energie ztracené uvnitř Titanu během jeho deformace bylo mnohem vyšší, než by mohlo být vysvětleno existencí otevřeného oceánu. Gurnot dodává: „Nikdo neočekával tak vysokou míru ztráty energie. Toto bylo zásadním důkazem, který naznačil, že vnitřek Titanu se liší od předchozích analýz.“

Na základě těchto zjištění navrhli vědci nový model, který zahrnuje husté bahnité vrstvy obsahující vodu, avšak ne v dostatečné míře na vytvoření globálního oceánu, přesto však umožňuje pozorované deformace.

Vědci se opřeli o přesná měření rádiových vln vydávaných sondou Cassini během jejího průletu blízko Titanu, což je způsob, jak odhalit drobné změny v gravitaci. Gurnot upozorňuje, že vrstvy vody na Titanu jsou mimořádně silné a tlak je tak enormní, že se vlastnosti vody a ledu radikálně liší od těch, které známe na Zemi. Voda na Titanu se tedy nechová jako mořská voda na Zemi.

Nové perspektivy pro hledání života

Ačkoliv myšlenka existence obrovského oceánu byla silným impulsem pro hledání života, vědci naznačují, že nový scénář může být povzbudivější. Analýzy naznačují, že některé kapsy sladké vody uvnitř Titanu mohou dosahovat teploty přibližně 20 stupňů Celsia, což je příznivá teplota pro mikrobiologický život.

Kromě toho může koncentrace živin v malých kapsách, namísto jejich rozšíření v obrovském oceánu, usnadnit vznik jednoduchých forem života.