Lidský mozek se vyvíjí po celý život, prochází neustálým rozvojem a změnami, které se odehrávají v průběhu let. Evoluce nekončí v raných fázích života, ale pokračuje po celou existenci jednotlivce. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Communications lze identifikovat čtyři klíčové fáze vývoje, které odpovídají různým věkovým obdobím.

„Je snadné uvěřit, že existují ‚dobré‘ a ‚špatné‘ způsoby, jakým se mozek strukturuje,“ říká profesorka Alexa Mousley, hlavní autorka studie z Univerzity v Cambridgi. „Ve skutečnosti tomu tak není. To, co tato studie zdůrazňuje, je, že mozek by měl různé funkce v různém věku.“

Vědci prozkoumali přibližně 4 000 vyšetření, kterým byly vystaveny zdravé osoby ve věku od 0 do 90 let. Výzkumníci identifikovali čtyři hlavní okamžiky, kdy mozek prodělal evoluční změny: tyto etapy lze zaznamenat kolem 9, 32, 66 a 83 let. Život lze tedy teoreticky rozdělit do pěti různých období.

V dětství, až do 9 let, vykazuje mozek extrémní aktivitu. Při této fázi se stabilizují neurální spojení, s rychlým nárůstem šedé a bílé hmoty. Nicméně podle studie není efektivita mozku na vrcholu a k přesunům informací mezi různými oblastmi mozku je potřeba více času. „Víme, že v prvních letech života mozek vytváří více spojení, než je potřeba, aby je později začal eliminovat,“ říká Mousley. „Není jasné, zda toto je daný fenomén, ale potenciálně to tak je.“

Dětství zůstává obdobím, kdy se učíme mnoha věcem, a to jak jazykovým dovednostem, tak pohybovým schopnostem, což může naznačovat důvod této struktury mozku během tohoto období. „Snížení efektivity by mohlo být spojeno s tímto neuvěřitelným obdobím učení,“ dodává vědkyně.

Okolo 9 let dochází k radikální změně: mozek ‚zrychluje‘ a začíná se přenastavovat pro zvýšení efektivity. Fáze dospívání podle analýzy výzkumníků trvá více než 20 let, v průměru až do 30 let. Během tohoto kritického období vývoje mozku jsou jedinci nejzranitelnější a vystaveni riziku rozvoje duševních poruch.

Výzkum zmiňovaný deníkem Washington Post naznačuje, že mozek není plně vyvinutý ani stabilní až do konce dvaceti let, nebo dokonce do začátku třiceti. „To, co nás odlišuje jako lidské bytosti od jiných zvířat, je pomalost našeho vývoje,“ zdůrazňuje Mousley. „Žirafy dokáží stát na nohou velmi brzy po narození, zatímco lidská ‚mláďata‘ potřebují mnohem delší dobu na to, aby se naučila chodit a jíst.“

Dospělost představuje nejdelší fázi, která podle zjištění studie trvá od přibližně 32 do 66 let. „Vypadá to jako období relativní stability,“ říká Mousley a odkazuje na spíše ustálený stav „po velmi dlouhou dobu“. To ovšem neznamená, že by mozek zůstal po více než 30 let nezměněn.

Naopak, změny probíhají stále, avšak v této fázi jsou méně drastické. „Pokud porovnáme dospělé s adolescenty, předpokládáme, že v jejich chování je jistá stabilita. A to odpovídá tomuto třicetiletému období neustálé reorganizace mozku, jak ukazuje naše studie,“ říká výzkumnice.

Okolo 66 let, podle studie, přichází další významná změna. V této fázi života se mozek zdá být více zranitelný vůči nemocem spojeným se stářím, avšak stárnutí neznamená pouze negativní dopady. Na jedné straně se musíme vypořádat s rizikem ztráty paměti, na druhé straně se ukazuje obecná schopnost lépe zvládat emoce a projevovat to, co je běžně označováno jako moudrost.

Poslední fáze přichází přibližně ve 83 letech, kdy začíná období označované výzkumníky jako ‚pozdní stárnutí‘. „To, co pozorujeme během této fáze pozdního stárnutí, se nazývá ‚rostoucí centralita‘,“ vysvětluje Mousley. Určité oblasti mozku se stávají důležitějšími než jiné. Konnektivita se sice snižuje, ale změna stále probíhá podle určitého vzoru.

Vědkyně používá jako příklad cestu pokrytou autobusem. Pokud by pro průjezd trasy bylo potřeba dvou různých autobusů, stanice, na které se přestupuje, by se stala velmi důležitou. V podstatě tedy podle výzkumu může mozek dávat prioritu důležitým spojům, pokud jsou jiné spojení přerušena.