Teflonové pánve máme doma desítky let — byly revolucí v kuchyni, ale dnes víme: materiály, ze kterých se vyrábí, nejsou zrovna šetrné ke zdraví. teď však vědci přinášejí novinku, která má nabídnout stejný komfort vaření, ovšem s minimálním rizikem pro organismus.
Výzkumníci z Torontské univerzity přišli s nepřilnavou vrstvou, která dokáže odpuzovat vodu i tuk stejně účinně jako teflon, ovšem bez jedovatých koncentrací PFAS. Tyto syntetické chemikálie se bohužel při opotřebení pánví uvolňují a zůstávají v těle opravdu dlouho. Odborníci je spojují s řadou různých onemocnění.
Teflon — polytetrafluorethylen (PTFE) — se od konce třicátých let stal naprostou jedničkou mezi domácími pánvemi. jeho hladký povrch umožňuje celkem pohodlné vaření i mytí. taková česká klasika: rychlé topinky nebo volská oka se připraví bez připalování a se minimum tuku.
V posledních letech se ale objevily vědecké studie, které tuhle „legendu kuchyně“ staví do úplně jiného světla. V teflonu byly objeveny PFAS — perfluorované a polyfluorované látky, často přezdívané „věčné chemikálie“. Při používání pánve se tyto sloučeniny dostávají do jídla, tedy i do našeho těla. Výzkumy potvrzují, že přetrvávají v těle velmi dlouho a mohou způsobovat například některé typy rakoviny, vývojové vady nebo endokrinní potíže.
„Celá vědecká sféra se snaží dlouhodobě najít bezpečnější alternativy k PFAS,“ vysvětluje profesor Kevin Golovin, vedoucí laboratoře DREAM (Durable Repellent Engineering Advanced Materials) na Torontské univerzitě a hlavní autor objevu, publikovaného v Nature Communications. „Není těžké vytvořit povrch odpuzující vodu. Ale udělat materiál, který zvládne odpudit i olej a tuk stejně dobře, to je úplně jiný oříšek.“
Jak nový materiál funguje?
Základem je polydimethylsiloxan (PDMS), známý spíš jako silikon. „PDMS se často prodává jako silikon a dle složení může být velmi dobře snášen tělem – proto se například používá i v některých lékařských implantátech,“ vysvětluje Golovin.
Sám o sobě ale silikon na odpuzování mastnoty zdaleka nestačí — teflonu se v tomhle ještě nevyrovná. Doktorand Samuel Au ale společně s kolegy vyvinul metodu, kterou výkon materiálu výrazně vylepšili, tzv. „nanoskopické fletchování“.
„Na rozdíl od obyčejného silikonu jsme na základní materiál připevnili krátké řetězce PDMS — můžete si je představit jako štětinky na kartáči,“ vysvětluje Au. Pro zvýšení odpudivosti oleje pak tým na konce těchto štětin umístil nejkratší možnou molekulu PFAS — jeden uhlík, tři fluorové atomy. „Kdybyste byli malí jako nanometr, vypadalo by to trochu jako pírka na šípu. Tento princip se jmenuje ‚fletching‘, tedy opeření, a my tomu říkáme nano-fletching,“ dodává Au.
Při testování materiálu na textilii pokryté olejovými kapkami vyšla jeho odpudivost na úroveň běžných komerčních PFAS nátěrů — konkrétně skóre 6 podle standardu American Association of Textile Chemists and Colorists.
„Je pravda, že při tomto postupu stále používáme PFAS molekulu — ale ta je úplně nejkratší možná a není bioakumulativní,“ upřesňuje Golovin. „Z odborné literatury i aktuální legislativy víme, že právě dlouhé řetězce PFAS jsou nejnebezpečnější a rychle se zakazují. Ty krátké podle současných poznatků takové nebezpečí nepředstavují.“
Jak budou vypadat nepřilnavé pánve budoucnosti?
Tým věří, že už brzy naváže spolupráci s výrobci — věc je připravená ke škálování průmyslové výroby i uvedení na trh.
Pokud se komerční potenciál potvrdí, na trhu bychom konečně mohli vidět pánve, na nichž se nic nepřichytí, s bezpečností srovnatelnou třeba s titanem nebo nerezovou ocelí, ale zároveň se snadno čistí a nejsou tak těžké jako třeba pořádná litinová pánev.
„Náš hybridní materiál plní funkci dlouhých PFAS v nepřilnavosti, ale s výrazně nižším rizikem pro zdraví,“ shrnuje Golovin. Sám ale přiznává, že vývoj dokonalé pánve ještě nekončí: „Nejvyšším cílem v oboru bylo vždy vytvořit povrch, který bude ještě lepší než teflon a úplně bez PFAS. tam ještě nejsme — ale tohle je zásadní krok správným směrem.“
